Úvodem | 1791 | 1969 | 1970 | 1975 | 1980 | 1990 | 1993 | 1995 | 1996 | 1997 | 1999 | 2000 | Závěrem | Poděkování
Tato malá elektronická publikace nepřináší vyčerpávající informace o vývoji hlasových syntéz v Československu a později v Česku. Jde opravdu jen o malé nahlédnutí do této oblasti.
Je pojata víceméně popularizačně a uváděná data jsou spíše jen orientační. A to také proto, že není, z důvodu průběžného vývoje, dost dobře možné stanovit přesný den a hodinu dokončení jednotlivých produktů. Přesto doufám, že v ní najdete řadu zajímavých informací a snad i některé z nich, případně některé z hlasových ukázek, vyvolají alespoň letmý úsměv na vašich tvářích.
Josef Konečný, květen 2007
Upozornění: všechny ukázky jsou ve formátu mp3.
Historie pokusů o vytvoření umělé řeči sahá až do roku 1791, kdy maďarský vědec, narozený v roce 1734 v Bratislavě (zemřel v r. 1804) Wolfgang von Kempelen zkonstruoval první mluvící stroj schopný tvořit nejen slova, ale i krátké věty. Tento stroj svým vzhledem trošku připomínal dudy, ale ovládáním nevytvářel tóny, nýbrž zvuky podobné lidské řeči.
Kempelenův stroj se sice nedochoval, avšak v londýnském muzeu si podle jeho nákresů postavili přesnou fungující kopii.
Přibližně o osmdesát let později se o jeho zdokonalení pokoušel také Alexandr Graham Bell (1847 až 1922) který se tento stroj rozhodl aplikovat pro potřeby hluchoněmých. To se mu sice nepodařilo, avšak přitom jako "vedlejší" produkt se mu podařilo vymyslet jeden z největších vynálezů pro komunikaci - telefon.
Elektronické zvuky napodobující lidský hlas se podařilo vytvořit teprve ve dvacátém století. První pokusy o vytvoření lidské řeči byly založeny na principu matematického modelování lidského hlasu. Takto naprogramovaný hlas zněl velice strojově a kovově, asi tak, jako když mluvíte do dlouhé železné trubky. Bylo však již možné u něj nastavovat tempo řeči i výšku hlasu a po kratším používání se na něj dalo zvyknout a docela dobře mu i rozumět. Tato srozumitelnost však závisela nejen na kvalitě vlastního programu, ale také na kvalitě používaných reproduktorů.
V roce 1969 založil v Praze Ing. Vrána, pracovník Vývojových dílen ČSAV, kroužek programování pro nevidomé. Přihlásili se do něj studenti z různých slepeckých škol. Pro mnohé z nich se tento kroužek stal odrazovým můstkem pro jejich další profesní zaměření. Jistě vám něco říkají jména Mojžíšek, Donát, Hegr nebo Kučera. Ti všichni nesporně přispěli svým dílem k rozvoji a rozšíření výpočetní techniky pro zrakově postižené uživatele.
V té době však byly k dispozici pouze minipočítače, například HP 9820, nebo 9825. Ty neměly žádné výstupy pro nevidomé a dokázaly nanejvýš jen pípat. Proto se práce s takovýmto počítačem neobešla bez pomoci vidící osoby.
První pokusy o zpřístupnění počítačů pro nevidomé u nás spadají do první poloviny sedmdesátých let. Tehdy začal ve Slepecké tiskárně v Praze pracovat Jaroslav Kučera a o něco později také Jirka Mojžíšek na počítači typu JPR 12. Ten měl 4 KB paměti a pro komunikaci s nevidomým sloužily na koleně vyrobená brailská klávesnice a jednoznakový zobrazovač, pro komunikaci s vidícím pak sloužil elektrický psací stroj. Dále byla k tomuto počítači připojena, na tehdejší dobu velice kvalitní černotisková tiskárna, děrovač děrné pásky a snímač děrné pásky.
Pracovní náplní obou výše zmíněných programátorů pak bylo vytvářet takové programy, aby se dalo s počítačem komunikovat.
Prvním jejich úkolem byla úprava textů z děrných pásek pro brailský tisk, druhým přepis brailského notopisu do černotiskového a třetím úkolem pak už bylo vytvoření syntetického hlasu.
Oficiálním výzkumem umělé řeči se však v roce 1975 zabývali odborníci ve výzkumném ústavu A.S. Popova. Vedoucím úkolu byl tehdy Ing. Malač. Pod jeho vedením bylo vyvinuto zařízení, které bylo velké asi jako malé pianino, bylo na něm něco kolem tří set ovládacích prvků a mohlo přečíst slovo, které nebylo delší než 16 zvuků. Pro ilustraci, slovo zapište, které uslyšíte v ukázce, obsahuje těch zvuků asi 14. Pokud se měl vyslovit nějaký delší text, musel se použít vstup z děrné pásky. Tento hláskovač s ovladačem nesl název HO2 a páni vědátoři se na něm opravdu vyřádili. Mluvil velice dobře. Posuďte sami.
Naši nevidomí programátoři Mojžíšek a Kučera se dopracovali v této době k hlasu, který používali pro mikropočítač JPR. Ten ještě neuměl některé souhlásky a zněl asi takto.
Nic moc, ale žádný začátek není lehký. Ani autorům se tento výsledek moc nelíbil. Vzorem pro ně byl výše uvedený hlas z HO2 a proto se vypravili na zkušenou do Výzkumného ústavu A. S. Popova. Tam se dozvěděli, že pro solidní hlas musí být počítač dostatečně rychlý a mít aspoň 64 KB paměti. Jejich minipočítač JPR však měl té paměti jen 4 KB. Do takto malé paměti se vešlo jen asi půl vteřiny záznamu. Proto bylo nutno použít zase děrovač a děrnou pásku. Nebyla to žádná pohoda, ale fungovalo to. Děrování dělalo velký rámus a trvalo přibližně 10 minut, než se naděrovalo asi 40 metrů pásky, na které mohl být třeba tento krátký záznam hlasu, který však už uměl všechny hlásky.
První polovina osmdesátých let byla ve znamení tzv. metody dvanácti vln. Bylo to vlastně 12 hudebních intervalů, které zněly přibližně takto:
Ty bylo nutno dále tlumit a pak to znělo asi takto:
Každou vlnu pak bylo možné ještě posouvat po zvukové stupnici nahoru a dolů, což znělo zase takto:
A nakonec už stačilo jen vybrat vhodnou vlnu, patřičně ji posunout a mohli jsme získat například takovýto zvuk.
Metodou dvanácti vln byl vytvořen hlas, který pak ve výsledném efektu zněl takto:
Na tvorbu hlasu pomocí metody dvanácti vln přešli později také ve Výzkumném ústavu A. S. Popova, ale praktického uplatnění se dočkal snad pouze v terminálu pro nevidomé. Co to bylo?
V roce 1986 byl vyhlášen státní cílový program, jehož výsledkem byl o tři roky později vytvořený terminál pro nevidomé a slabozraké. Ten se skládal ze tří dílů. Prvním dílem byla skříň s reproduktorem, regulátorem hlasitosti, s konektory pro připojení kabelů a dalších zařízení a s vnitřními prostorami pro umístění karet pro různá zařízení. Například už tehdy se počítalo s vývojem a možností připojení braillského řádku Alva mini, braillské tiskárny Everest a dokonce i Optaconu. Druhým dílem byl kabel pro připojení k počítači a třetí součástí terminálu byla šlapátka, s jejichž pomocí bylo možné se pohybovat v textu vpřed a vzad bez nutnosti přehmatávat na klávesnici.
Vedením řešitelského týmu byl tehdy pověřen Ing. Jan Halousek a hlavním tvůrcem softwaru hlasového výstupu byl nevidomý programátor Jaroslav Kučera. Tohoto terminálu byly vyrobeny pravděpodobně pouze tři kusy a byly určeny pro profesionální práci. Na jednom z nich pracoval Ing. Vladimír Krajíček až do května 1996. Nyní je vystaven v oddělení pro slepeckou historii Technického muzea v Brně. Tedy, ten počítač, nikoliv pan Krajíček.
V roce 1986, tedy v době zahájení státního cílového programu, však měl Jiří Mojžíšek už prakticky vytvořený program pro procesor Z80, v podstatě už dnešní program MLUV. Ten nebyl postaven na dvanácti vlnách, ale pouze na vlně jediné s periodou sinusového průběhu, ve které modeloval prakticky všechny zvuky umělé řeči. Tento hlas bylo možné poslouchat v prototypu zápisníku, který byl vyvinut v rámci státního cílového programu, a ve druhé polovině devadesátých let také v prvních verzích zápisníku Gin a DOSovského odečítače KUK.
O hlasovou syntézu se v té době u nás pokoušeli nejen nevidomí programátoři, ale také nadšenci z řad programátorů amatérů i profesionálních programátorů z jiných komerčních oblastí. Jedněmi z nich byli například i pracovníci tehdy velice prosperujícího a progresivního JZD Slušovice pro jejich počítače typu TNS. V roce 1987 jsme se zúčastnili prezentace jejich hlasu přímo ve Slušovicích. Jejich produkt nebyl úplně špatný, ale ani on, pokud je mi známo, nenašel nikde širší praktické uplatnění a jeho vzorek se mi nepodařilo už nikde sehnat.
Přes všechny dosavadní úspěchy o vytvoření umělého hlasu však většina nevidomých programátorů používala před rokem 1989 ke své práci jediný tehdy možný, dosti rozšířený, a dosud ještě nepřekonaný screen-reader. Obecně se mu říkalo čtecí dědek. Byl jím pokaždé zpravidla vysokoškolsky vzdělaný, avšak politicky nespolehlivý člověk, který byl odejit ze své původní práce. Například v Metě to byl historik Dr. Doležal, který byl vyhozený z ČSAV kvůli podpisu Charty 77.
První syntetický hlas, který se začal uplatňovat na komerční bázi, začal prodávat v roce 1990 již výše zmíněný Ing. Vrána. Ten založil v témž roce firmu Kempelen, která se zabývala vývojem a výrobou mluvících kalkulátorů. Tyto kalkulačky nesly také jméno po prvním vynálezci mluvícího stroje. Jedním z prvních modelů byl mluvící hodinkový kalkulátor Kempelen 3C2. Ten byl osazen běžným hodinkovým kalkulátorem pro vidomé z Tesly Vrchlabí, model (M.R.) 4130. Pro ozvučení tohoto kalkulátoru použil Ing. Vrána procesor, který měl jen 1 KB paměti. Proto bylo nutno notně ořezat Mojžíškův program MLUV, který zde byl použit, takže výsledek je jen těžko srozumitelný. Jde v podstatě o jednobitovou řeč, ale s jedním kB paměti opravdu moc parády udělat nejde.
Kempelen 3C2 měl rozměry 137 krát 72 krát 30 milimetrů a vážil 200 gramů včetně čtyř tužkových baterií. Vybaven byl zdířkou pro připojení sluchátek a další zdířkou pro připojení síťového napaječe. Obsahoval kalendář a hodinové funkce a jeho klávesy byly označeny vedle černotisku také Braillovým písmem. Tento výrobek byl oceněn na Mezinárodním strojírenském veletrhu v Brně v roce 1990 čestným uznáním.
Koncem roku 1990 k nám byl také z Austrálie dovezen první mluvící zápisník s hlasovým výstupem. Vyrobil jej tam brněnský rodák Milan Hudeček, a nazval jej EUREKA A4. Tento zápisník měl skutečně rozměry formátu A4 a tloušťku necelé 4 centimetry. Vážil asi 1,5 kg, napájen byl ze zdroje i ze zabudovaného akumulátoru, jehož výdrž byla asi 8 hodin práce. Byl vybaven paralelním i sériovým portem, disketovou mechanikou, telefonním modemem, vstupem pro externí klávesnici, voltmetr a externí teploměr a výstupem na sluchátka. Připojit se k ní dal také rozlišovač barev. Eureka ve svém programovém vybavení nabízela 16 funkcí, a to od těch nejjednodušších, hodinových a diáře, přes telefonní seznam a textový editor až po nadstandardní hudební editor a překladač basicu. Těchto zápisníků k nám bylo dovezeno více než 600 kusů a pro řadu nevidomých se Eureka A4 stala odrazovým můstkem pro přechod na vyšší úroveň výpočetní techniky. Mnozí z nich jejích služeb dodnes hojně využívají.
V první polovině devadesátých let pracoval na vytvoření českého zápisníku pro nevidomé Radim Matulík, který vytvářel jeho hardwarovou podobu. Bylo, a vlastně stále ještě je, to zařízení vybavené sériovým i paralelním portem, výstupem na sluchátka, brailskou klávesnicí a startovacím tlačítkem. V nových verzích pak ještě kartovou mechanikou. Jiří Mojžíšek jej vybavil software, které bylo založeno na operačním systému MS DOS. Tento zápisník obsahuje hodinové funkce, diář, telefonní seznam, textový editor a souborové a systémové funkce. Jeho ozvučení zajišťoval program mluv, který jsme si zde už jednou poslechli a v novějších verzích jej pak nahradil program hlas, ke kterému se dostaneme za chvíli. Svému společnému dítku pak dali oba jeho tvůrci název Gin. Komerčně se však začal více uplatňovat až ve druhé polovině devadesátých let.
Začátkem devadesátých let se u nás začaly také stále více rozšiřovat osobní počítače typu PC (Personal Computer), vybavené operačním systémem MS DOS. A právě v těchto počítačích našel program mluv jako součást prvních verzí odečítače obrazovky KUK v letech 94/95 největší uplatnění a přispěl tak značnou měrou k jejich masovějšímu rozšiřování. U notebooků a počítačů, které nebyly vybaveny zvukovou kartou se pro hlasový výstup používalo zařízení, které bylo známé pod názvem Korela. Byl to vlastně převodník, který se připojoval přes sériové rozhraní a převáděl digitální hlasový výstup do analogového a posílal jej do malého zesilovače. Ten měl rozměry zhruba 7 krát 9 krát dva a půl centimetru, napájen byl devítivoltovou baterií, nebo ze zdroje a obsahoval pouze vypínač, potenciometr a konektor pro připojení sluchátek, nebo aktivních reproduktorů.
Dalším hlasem pro ozvučení osobních počítačů se systémem MS DOS, založeným tentokrát na hardwarovém řešení byla hlasová karta TTS PCVOX se systémem Beta. Byla to zásuvná jednotka se standardním ISA rozhraním: Programové vybavení pro tvorbu syntetického hlasu bylo umístěno přímo na kartě, k syntéze byla použita metoda lineární predikce s poměrně omezeným fonetickým inventářem namluveným přirozeným hlasem. Autory programu pro syntézu byli pracovníci ÚRE Dr. Vích a Ing. Přibil. Ve stejné době uzavřelo družstvo Spektra smlouvu o vývoji odečítacího programu pro systém Beta s programátory p. Marešem a Pavlíkem. Odečítač byl určený pro operační systém MS-DOS a komerčně byl od r. 1993 prodáván pod názvem Trasér spolu s kartou PC Vox.
Přibližně o dva roky později pak byla vyvinuta další hlasová karta, která nesla jméno po jejím tvůrci Ing. Josefu Purkrtovi a říkalo se jí tedy Purkrt, případně Purlab. Tato karta byla již podstatně menší a více se přizpůsobovala rychle se rozvíjejícímu hardwarovému vývoji výpočetní techniky. Sloužila také pro ozvučení operačního systému MS DOS a odečítačem obrazovky pro ni byl program RSR - Rezident Screen Reader.
V témž roce k nám byl dovezen čtecí přístroj Sunrise. Jde o samostatné čtecí zařízení, vyrobené také Ing. Hudečkem v australské firmě Robotron. Jde v podstatě o skener se zabudovaným OCR programem a mluvícím software. Má rozměry asi 60 krát 45 krát 12 cm. Je vybaven sériovým i paralelním portem a výstupem pro sluchátka. Po zapnutí síťového vypínače se asi po deseti vteřinách ozvala hláška: "Čekám na Tvé příkazy". Poté se už stiskem jediného tlačítka oskenovala vložená textová předloha a text byl automaticky čten. Na předním panelu pak byla umístěna tlačítka pro spuštění procesu skenování, šipky pro pohyb v textu tlačítka reset, alt a tlačítko mode, kde bylo možné nastavovat parametry mluvení, skenování i přenosu dat do jiných zařízení, například do Eureky, nebo do tiskárny.
Ve společnosti FROG Systems, s. r. o. vytvořil Ing. Rostislav Sáček hlasový výstup, který nazval CS-VOICE. Ten byl původně určen pro obecné použití v prostředí Windows, verzi 3. Bylo to v době, kdy se většina zrakově postižených počítačových nadšenců začala obávat o budoucnost možnosti obsluhy počítačů, které začaly pracovat v grafickém prostředí právě nastupujícího operačního systému Windows. Pro potřeby nevidomých tento program poprvé použil Patrik Pospíšil. Bylo to koncem roku 1993. O rok později začal používat, společně s upraveným CS-VOICE, OCR Recognitu Select pro čtení černotiskových předloh.
Koncem roku 1994 ukončil Ing. Sáček činnost ve společnosti FROG Systems, s. r. o. a dál se věnoval vývoji softwaru, který byl určen výhradně pro nevidomé. Tak vznikl koncem roku 1995 WinTalker ve verzi pro prostředí Windows 95.
V tomto roce k nám byl dovezen další zápisník pro nevidomé s názvem Aria. Jde fakticky o mladší sestru Eureky a jejím výrobcem je opět Ing. Milan Hudeček. Aria je postavena na upraveném operačním systému MS DOS verze 6.0. Její rozměry jsou přibližně 220 krát 115 krát 35 milimetru a váží včetně zabudovaného akumulátoru necelého půl kila. Má brailskou klávesnici, 8 funkčních kláves, 4 kurzorové klávesy a jeden přeřaďovač. Je vybavena sériovým a paralelním mikroportem a pro připojení k jiným zařízením se používají redukce. Dále obsahuje kartovou mechaniku pro karty typu SRAM nebo Flash ROM, a výstup na sluchátka. Bylo k ní též možno přes speciální redukci připojit externí klávesnici. Na rozdíl od Eureky však neobsahovala ani zabudovaný modem, ani hudební editor, ani překladač Basicu.
Na základě zvláštní objednávky k nám bylo prostřednictvím pražské Spektry dovezeno několik kousků hardwarově řešeného hlasového výstupu od britské firmy Dolphin. Tato plastová krabička se jmenovala Juno a měla rozměry cca 200 krát 100 krát 25/40 milimetrů. (Krabička se uprostřed zvedá z okrajových 25 na středových 40 milimetrů.) Toto zařízení mělo v sobě zabudovaný reproduktor i výstup na sluchátka. K počítači se připojovalo přes sériový port a napájeno bylo z externího zdroje. Syntéza byla počeštěna, ale díky silnému anglickému akcentu svůj původ určitě nezapře. Některé kousky pracovaly jen v kódování Latin2, a Snad byly některé i v kódování bratří Kamenických.
V témž roce se začal syntézou hlasu na Fakultě informatiky Masarykovy univerzity v Brně zabývat také Doc. Dr. Ivan Kopeček. Jeho produkt byl pojmenován Demosthenes a měl ozvučovat počítače běžící pod operačními systémy MS DOS, Windows 95, Windows NT a Unix. Tento hlas zněl už docela dobře, ale tak, jak na akademické půdě vznikl, tak na ní také zůstal a k jeho většímu rozšíření a praktickému uplatnění, pokud je mi známo, nikdy nedošlo.
O to většího rozšíření se však dočkal nový mluvící program, který také v této době dokončil Jiří Mojžíšek a nazval jej prostě HLAS. Ten byl zprvu součástí screen readeru KUK v počítačích se systémem MS DOS a později byl přepracován i pro operační systémy Windows. Pro tvorbu HLASu použil Jiří záznam vlastního hlasu. Ten "rozcupoval" na jednotlivé hlásky a takzvané fonémy, které počítačově upravil. Z takto upravených fragmentů pak vytvořil již syntetické hlásky, samohlásky a souhlásky, které při plynulém poslechu zněly spíš jako hlasové projevy nějakých strašidel. Zkrátka, něco takovéhoto:
Ale i z takovéhoto "koktavého" materiálu se dalším skládáním již dá sestavit vcelku srozumitelná a plynulá řeč. Díky tomu, že pan Mojžíšek při syntéze nepoužívá princip softwarově řízených filtrů, tak je možné u tohoto HLASu s velkým H nastavit i docela vysoké tempo mluvení.
Koncem tohoto roku dokončil Ing. Sáček hlasový výstup WinTalker Voice. Tento produkt byl určen pro prostředí Windows a podporoval standard Microsoft SAPI 4. WinTalker Voice se používá v podstatě až do dnešní doby.
Po roce 2000 již de facto začíná novodobá historie tvorby lidské řeči. Začínají se stále více objevovat nové hlasy, ať už z produkce firem, které se zabývají vývojem a dodáváním výpočetní techniky s úpravou pro nevidomé, ale i těch, které nemají s nevidomými vůbec nic společného.
A tak se průběžně vynořovaly dnes už notoricky známé hlasy Jakub, Mirek a Markéta z dílny RosaSOFTu, které na nás dnes mluví nejen z většiny stolních počítačů a notebooků, ale také z PDA a mluvících mobilních telefonů, pracujících na platformě Windows Mobile.
Ing. Libor Doušek z brněnského ACE Designu, tvůrce odečítače WinMonitor a celého balíku podpůrných programů pro OS Windows, zase vytvořil dvojici hlasů Pavel a Petra, které byly původně určeny pro Pocket Reader, což je v podstatě zjednodušený a lehce přenositelný screen reader.
Pracovníci pražské Spektry přispěli také se svojí troškou do mlýna a v případě zájmu můžete poslouchat také jejich hlasy.
Plzeňská společnost SpeechTech nám nabízí zase hlasy
Průběžně se také objevují hlasy, které nejsou primárně určeny pro práci s odečítači obrazovky. Těmto produktům je nutno text pro přečtení takzvaně "podstrčit", aby mohl být vysloven. Z celé řady takovýchto produktů vám nabízíme k posouzení například:
Operační systém Linux, ke kterému poslední dobou začínají inklinovat i někteří nevidomí uživatelé, zejména proto, že je méně náchylný na viry, je už i pro ně přístupnější, a to díky tomuto hlasu.
V posledních dvou letech jsme se po mnohaletém čekání konečně dočkali i možnosti plnohodnotně pracovat s mobilním telefonem. Je to možné, opět jen díky umělému hlasu. První skupinu telefonů, které jsou založeny na operačním systému Windows Mobile, jsem se už výše zmínil.
V roce 2005 však začala firma Galop dodávat na náš tuzemský trh mluvící mobilní telefony běžící pod operačním systémem Symbian Series 60. Tato skupina telefonů je ozvučena programem Mobile Speak. Je to program, který pracuje jako odečítač displeje. Hlas, který na nás z těchto telefonů promlouvá, se jmenuje Sabrina a pochází od firmy Acapela Group (Babel Technologies). Sabrina se naučila celkem dobře česky, takže by její zahraniční původ dnes už nikdo ani nehádal.
Vývoj hlasové syntézy se však nezastavil ani dnes. Spíš naopak. Hlasů je čím dál víc a jsou a budou čím dál rozšířenější a přirozenější. Například Rostislav Sáček pro nás připravuje jeden nový hlas. V této ukázce ještě zdaleka nejde o finální verzi, ale spíš jen o představu, o jaký hlas půjde. Záznam je přehrán z vývojového prostředí, které ještě nemá implementovány všechny algoritmy. Tento hlas by k nám měl začít promlouvat přibližně za půl roku z kapesních PDA zařízení, mobilních telefonů pracujících pod systémy Windows Mobile i Symbian a samozřejmě je určen také pro PC s OS Windows. Ing. Sáček nazval tento hlas Blanka a my si jej můžeme poslechnout.
Jirka Mojžíšek pro nás má připraveno hned celé rodinné balení tří hlasů. My si je teď spolu poslechneme a abychom si mohli vychutnat i jejich intonaci, tak si poslech spojíme i s malinkou chvilkou poezie.
No, a ani my v brněnském TyfloCentru jsme nezaháleli a za dlouhých zimních večerů jsme pro vás připravili několik nových hlasů. Pro ilustraci Vám zde představím alespoň dva. Ten první je z doby, kdy náš hlas byl teprve v plenkách, a zněl asi takto:
Po čase se nám z velice podobného hlasu podařilo vypiplat již finální verzi, kterou jsme nazvali Lucka a myslím, že se nám docela vydařila. Tento hlas však prozatím nehodláme distribuovat, protože jej máme ještě v úmyslu doplnit o prostředí virtuální reality, aby pocit z jeho poslechu byl dokonalý. Ukázku si však poslechnout můžeme.
Milí přátelé, věřím, že v závěrečných dvou zvukových záznamech jste odhalili náš pokus o malý žertík. Samozřejmě, že Jiříček i Lucka jsou nahrávky přirozených lidských hlasů bez jakékoliv umělé úpravy. Věřím však, že už není daleko doba, kdy hlasy syntetické bude jen těžko možné rozlišit od těch skutečných. Dnešní hardwarové i softwarové vybavení již umožňuje velice kvalitní zpracování vzorků jakéhokoliv lidského hlasu. Takže snad už ne v tak vzdálené budoucnosti s námi budou mluvit naše stolní počítače, notebooky, elektroničtí osobní asistenti, telefony, navigační a informační systémy, ledničky, pračky a řada dalších zařízení, a to nejen hlasem Lucky Tesařové, ale třeba taky Zlaty Adamovské, Vladimíra Moravce, Jana Rosáka a v podstatě kohokoliv, na koho si jen dokážete vzpomenout. Ale na to si opravdu budeme muset ještě nějaký ten pátek počkat.
A aby se nám lépe čekalo, tak si můžeme uvařit třebas kafe, nebo jinou pochutinu, udělat si pohodlí, přivřít oči a vytvořit si takový malinkatý, virtuální literární kroužek, ve kterém nám bude předčítat Mojžíškovic rodina.
Na tomto místě bych rád poděkoval všem svým přátelům a kolegům, kteří mi pomohli se získáním a zpracováním podkladů pro tuto minipublikaci. V první řadě to byl Jiří Mojžíšek, který mi umožnil nahlédnout do doby úplných začátků vývoje umělé řeči u nás a poskytl mi řadu zajímavých informací i hlasových záznamů nejen z té doby. Pak už následují Břetislav Verner, Michal Jungmann, Michal Jelínek, Honza Pokorný, Rostislav Sáček, Libor Doušek, Milan Hudeček, Alena Pekárková a Radek Pavlíček.
Copyright © Josef Konečný 2007
Verze 1.0 z 15. června 2007